10/09/2026
🔺Chcete s námi do Gruzie?
Tady je ochutnávka z fotoexpedice z objektivu a pera Petr Bureš a 🔴odkaz v 1. komentu
Ztracený lesk Stalinových lázní: Fotovýprava do srdce Gruzie
O Gruzii jsem do doby, než mě kamarádi Richard a Šimon z Liberecké školy fotografické, oslovili s nabídkou společné fotovýpravy, vůbec neuvažoval. Ta nabídka byla živou vodou pro moji cestovatelskou duši.
Našimi prioritními cíli byly hlavní město Tbilisi, opuštěné Stalinovy lázně se zaměřením na urbex a uprchlický tábor v Tserovani. V záloze jsme měli i další plány – přímořské Batumi nebo město Čiatura v hluboké soutěsce řeky Kvirila, proslulé jako „město lanovek“. Vzhledem k velkým přejezdovým vzdálenostem, omezenému času a cestování místní dopravou jsme je však museli oželet.
Z České republiky jsme do Gruzie letěli s polskou společností LOT, s přestupem ve Varšavě. Ve Tbilisi jsme přistáli kolem čtvrté hodiny ranní. Původně jsme chtěli do města jet hromadnou dopravou, ale netušili jsme, že spoje začínají jezdit až v sedm. Využili jsme proto nabídku postaršího taxikáře, který nás na to upozornil a za domluvenou cenu nás odvezl do centra. Cestou nám ukázal most, kde se konají bleší trhy, a zavezl nás k nonstop restauraci na skvělou snídani.
Po rozednění jsme vyrazili na obhlídku ještě liduprázdného hlavního města. Hlavní ulice už sice připomínají evropské metropole, ale stačí zahnout za roh do bočních uliček či uzavřených dvorů a člověk se ocitne o sto let zpět. Přesně na ty staré domky z carských časů a dvorky s pavlačemi jsem se moc těšil. Můj objektiv navíc na mnoha místech zaujala i všudypřítomná graffiti.
Naše kroky pak směřovaly na vyhlášený bleší trh, který o víkendech ožívá velkým množstvím prodejců. Nabízí se zde vše možné, od starých fotoaparátů, elektroniky, mincí a odznaků, převážně z dob Sovětských republik, až po novodobé výtvarné umění a oblečení. Lidé zde jsou družní a rádi si povídají. Byla nám nabídnuta místní pálenka z vína, čača, což jsme oplatili naší slivovicí, která sklidila úspěch.
Na trhu jsme strávili celé dopoledne a poté se vydali hledat ubytování, které jsme měli na první noc zajištěné už z domova přes Booking. Noclehy na další dny jsme pak řešili operativně podle situace. Wi-Fi sítě jsou tu už samozřejmostí, takže objednat ubytování nebo dálkový autobus není žádný problém. Zbytek dne jsme věnovali focení a prohlídce města.
Druhý den nás čekal přesun z Tbilisi do Kutaisi, vzdáleného zhruba 250 kilometrů a maršrutkou do Cchaltuba (Tskaltubo). Právě zde se nacházejí opuštěné lázeňské komplexy ze sovětské éry, známé jako Stalinovy lázně.
Po čtyřhodinové cestě jsme zamířili do místního obchůdku. Ochutnali jsme gruzínské pivo, které svou zemitou chutí výrazně připomínalo česká piva z předrevolučních dob. Prý je to tím, že Gruzínce učili vařit pivo právě sládci z Čech. Hlad jsme zahnali v jedné z mnoha pekáren, které tu potkáte na každém rohu. Nabízejí v nich nejrůznější kynutá těsta, placky plněné slaným sýrem, masem nebo kořeněnou pastou z červených fazolí, ale i spoustu sladkého pečiva.
Vůně jídla přilákala smečku toulavých psů, která nás pak doprovázela po zbytek dne. Vzali nás za své a dělali nám věrnou gardu při objevování tajuplných, opuštěných lázeňských budov, kterými jsme procházeli až do samého večera.
Prvním komplexem, který navštěvujeme, je sanatorium Sakartvelo. Tento rozsáhlý areál dlouho sloužil jako útočiště pro velký počet uprchlíků. Prolézáme ho úplně celý, od suterénu až po střechu. Zaujala nás zachovalá bazénová část s barevnou mozaikou. Jinak z budovy zmizelo prakticky vše, co se dalo odnést – dveře, zábradlí, okna, podlahy, trubky i dráty. Průzkumem a focením zde trávíme dvě hodiny.
Poté se přesouváme k dalšímu objektu, kterým je Bathhouse Number 8 (Lázeňský dům č. 8). Jde o kruhovou stavbu s částečně zachovalými vnitřními bazénky. Uvnitř si připadám jako v opuštěném vesmírném korábu. Na průzkum a pár fotek nám stačí půl hodiny.
Odtud je to už jen 900 metrů k našemu ubytování v hotelu Teracco. Cestou v centru Cchaltuba míjíme dům s velkou budovatelskou plastikou. Přímo pod hotelem máme market se smíšeným zbožím a přes ulici pekárnu. Nakupujeme zásoby, v hotelové kuchyňce si připravujeme večeři a na terase si užíváme zasloužený odpočinek.
Vzhledem k rozlehlosti areálu a množství budov p***o rozhodnutí, že zde zůstaneme ještě jeden den a budeme se této lokalitě věnovat naplno. Druhý den tak pokračujeme v objevování a focení dalších objektů. Navštěvujeme také místní muzeum věnované historii lázní a gruzínským dějinám.
Z dalších komplexů nás fascinuje sanatorium Medea. Uchvacuje nás svými antickými sloupy, monumentálním kolonádovým schodištěm a tajuplnou fontánou ukrytou v zarostlé zahradě.
Nedaleko Medey se na kopci tyčí sanatorium Metalurgist. Zde musíme samozvané výběrčí zaplatit vstupné ve výši 5 lari. Díky tomu, že sem není volný přístup, se uvnitř zachovala část původního vybavení. Obdivujeme vstupní halu, jíž vévodí majestátní křišťálový lustr, a kulturní sál s francouzskými okny a torzem klavíru. V prvním patře se po celé délce budovy vine balkonový ochoz s antickým sloupořadím. V bývalých pokojích pak nacházíme stopy osídlení – některé současné, jiné staré jen pár týdnů či měsíců.
Den zakončujeme návštěvou letní rezidence J.V. Stalina, která se nachází na odlehlém, strategicky zvoleném místě mimo hlavní lázeňské centrum. Je situována na zalesněném kopci, který se tyčí nad městem a nabízí panoramatický výhled na celé údolí s lázeňskými paláci. Součástí rezidence byla i dvoupodlažní přístavba s kachličkovým suterénem. Zde měl diktátor k dispozici vlastní menší bazén, aby pro běžné procedury nemusel vždy scházet dolů do veřejného parku. Od rezidence je úžasný výhled na pohoří Kavkaz, které vytváří nádhernou kulisu. Celé území kolem dachy (dači, chaty) bylo pod správou sovětských tajných služeb. V areálu se nachází další 3 až 4 pomocné budovy – ubytovny pro početnou vojenskou stráž, kuchaře, služebnictvo a také hospodářská stavení (stodola). Celý komplex je totálně zchátralý.
Návrat zpět řešíme zkratkou přes zarostlou stráň, ostružiní, keře a ploty směrem dolů, do městečka.
Den jsme zakončili zamyšlením se nad návštěvou tohoto místa a nad plány na zbylé dny.
Návštěva komplexů Stalinových lázní pro mne měla tři roviny.
První vzešla z impulzu objevovat a fotografovat. Z touhy vstoupit do opuštěného prostoru, procházet jeho tichem, nechat se unést vizuální silou rozpadu a zaznamenat monumentální architekturu, hru světla a stínu, struktury poznamenané časem.
V druhé se však pohled měnil. Lázně, kdysi budované jako symbol moci, řádu a trvalosti, se odhalují ve své křehkosti. To, co mělo reprezentovat pevnost a jistotu, podléhá nevyhnutelnému rozpadu. Velkolepost se mění v ticho. Ambice věčnosti v prázdnotu.
Ve třetí úrovni vnímám, jak se minulost střetává s přítomností. V opuštěných budovách se objevují stopy lidské existence – provizorní útočiště těch, kteří nemají kam jinam jít. Prostor, určený kdysi pro regeneraci a výsadu, se stává místem nouze. V jeho zdech se znovu odehrává lidský příběh – tentokrát bez velkých gest, ale o to naléhavější.
Pořízené fotografie tak přestávají být jen obrazem místa. Stávají se výpovědí o pomíjivosti lidské slávy, o proměně hodnot v čase a o křehkosti jistot, které považujeme za samozřejmé.
A zároveň jsou tichou připomínkou vděčnosti. Za obyčejné věci, které nejsou samozřejmé – za domov, za bezpečí, za možnost mít se kam vracet.
Následující den už naše pozornost a pohledy směřují jiným směrem. V plánu je návrat do Tbilisi se zastávkou v uprchlickém táboře Tserovani, který leží zhruba 20 kilometrů severozápadně od hlavního města. Areál byl vybudován v roce 2008 pro tisíce vnitřně vysídlených osob, které musely opustit své domovy během války v Jižní Osetii. Dnes už funguje spíše jako menší, samostatné městečko.
Šimon má v táboře z dob, kdy ho pomáhal materiálně vybavovat, starého kamaráda a rozhodl se ho vyhledat. S pomocí personálu z místního zdravotního střediska se nám ho nakonec skutečně daří najít. Následuje neuvěřitelně dojemné a příjemné setkání. Kamarád nás okamžitě zve k sobě domů a s pohostinností, která je Gruzíncům tak vlastní, nás náležitě hostí. Do hlavního města se pak ve večerních hodinách necháváme odvézt osobním autem.
Poslední den v Tbilisi věnujeme závěrečné prohlídce města, nákupu suvenýrů a návštěvě významných památek. Za samostatnou zmínku stojí monumentální památník Kronika Gruzie (Chronicle of Georgia), kterému se přezdívá „gruzínské Stonehenge“. Tento velkolepý komplex tvoří 16 sloupů vysokých až 35 metrů, které zobrazují výjevy z Kristova života, významné milníky z historie země a portréty gruzínských panovníků. Součástí areálu je také kaple a vinný kříž svaté Kristýny. Památník se tyčí na vrchu Keeni na severním okraji Tbilisi, odkud je nádherný výhled přímo na Tbiliskou přehradu.
Naše kroky pak samozřejmě vedou i k ikonické soše Matky Gruzie, známé jako Kartlis Deda, která vznešeně shlíží na město z hřebene Sololaki. Vztyčena byla v roce 1958 u příležitosti 1500. výročí založení města. Dvacetimetrová hliníková socha dokonale symbolizuje gruzínský národní charakter: v levé ruce drží číši vína pro ty, kteří přicházejí jako přátelé, a v pravé meč pro ty, kteří dorazí s nepřátelskými úmysly.
S přátelskými úmysly, s fotoaparátem plným záběrů a nasyceni nezapomenutelnými zážitky opouštíme tuto úchvatnou zemi. Odjíždíme plni hlubokých dojmů a s vědomím, že zde necháváme pootevřená vrátka k mnoha dalším, námi zatím neobjeveným skvostům, které tato úžasná země nabízí.
Tak snad zase někdy.
text i foto: Petr Bureš
